Jak jsem se hrabal z toho, když mi řekli, že mám raka

Vidina smrti

Nad smrtí jsem se zamýšlel už od dětství, a neviděl v tom typického strašáka, o kterém se nemluví a nepřemýšlí. Spíše jsem viděl a vidím smrt, jako něco filosoficky pozitivního, něco co dává smysl našim životům – něco, co vyjasňuje, co má váhu a co je ztráta času. Řečtí bohové nám smrtelníkům slavně závídí, protože jejich věčná existence je časem nutně a logicky přestane bavit a pozbývá smyslu. To však neznamená, že mě zprává, že mám rakovinu nezasáhla. Byl to největší zásah a stopka, jakou jsem kdy zažil. Ale nepropadl se do depresí nebo výčitek “proč zrovna já”, jelikož jsem si tuhle situaci už v minulosti nacvičoval, a snažil se integrovat fakt, že tyto choroby / nehody si nevybírají. Prostě se dějou, a je jenom na nás, jak s k nim postavíme. Jinými slovy jsem se rozeřval jak malej Jarda a zavolal mámě.

Jak se na to přišlo

Vše začalo v únoru 2024 bolestmi břicha, po té kdy jsem večer ulehl do postele. Někdy až tak, že jsem se pozvracel. Doktorka mi předepsala léky na reflux a různé průjmové prášky, ale nejvíce pomohlo, když jsem vynechal večeře. Když se to časem nelepšilo, stále jsem se cítil divně a nafoukle, tak mě doktorka poslala na gastroskopii, kdy vám strčí trubku do krku a podívají se do žaludku. Nic nenašli. A cítil jsem se, jak kdyby mě někdo zneužil.

Ultrazvuk už něco viděl, a byl to mnohem příjemnější zážitek. „Hlavně se nestrachujte,“ řekla mi má ultrazvukařka s vystrašeným výrazem v obličeji. Byla to určitá „masa“ v oblasti mezienteriia, něco s lymfou. Normální čekačka na CT-čko začíná na dvou měsících. Má hodná, vyplašená ultrazvukařka mě protlačila na IKEMu do dvou týdnů. A tam se to potvrdilo. Gastroenterolog mi pak vysvětlil nález a použil příklad rukávu trička jakožto přirovnání ke střevu, no a můj tumor, pašák, seděl přímo nějak narostlý na onom růkávu, na mém tenkém střevě. Operace nebyla možná, muselo by se totiž vzít až metr střeva. Chemoška tedy.

Biopsie & hospitalizace

Byl jsem převelen do Thomayerovy nemocnice na biopsii, kde se mě ujal místní primář a ten byl první, kdo použil slovo „rakovina“. Hned to ale doplnil tím, že to je ta „lepší“ rakovina. Nehodgkinův lymfom, který má v mé věkové skupině velice vysokou úspěšnost léčby. Když už teda jsem trval na tom mít raka, tak aspoň jsem si dobře vybral. Pecka.

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem byl hospitalizován, takže to bylo i trochu vzrůšo, anestezie a tak. Každopádně největší překvapení / prozření bylo vidět utrpení mých spolubydlících na pokoji (pokoje byly přervané samozřejmě). Cápečci, většinou starší, měli hodně cukrovku. Nějak jsem matně tušil, že cukrovka, když se moc neléčí, tak může nadělat neplechu. Ale takovou neplechu, černý pahýl místo nohy, a vidět to z první ruky - ještě jsem byl rád za svýho raka, skoro.

A obrovský respekt sestřičkám a bratrům, kteří nějak udržují lidské životní podmínky v nelidské situaci, svým vtipem a péčí, v situaci, kdy si připadáte jako bezmocný kus páchnoucího masa. Kterýmž jsem a jsme. Ale v běžném životě se to lépe shová než na nemocničním lůžku, s jizvou přes celé břicho, která bolí tak, že vám trvá den, dva než si vůbec zvládnete sednout. Respekt všem ženám, co si musí projít císařákem.

Výsledky biopsie potvrdili typ nádoru a jeho masitost (velikosti mužské pěsti) a po týdnu jsem byl připraven být přesunut domů. Záhy poté jsem byl převelen do Vinohradské nemocnice na Hematologie, kde mi měla začít chemoterapie. Mezitím mi ještě zlobila jizva. Pan primář, nejen že udělal řez větší než možná musel (chtěl si být holt jistý / pořádně se mi tam podívat), ale také trochu horlivě vyndal stehy, když jizva byla ještě nedohojená, a musel jsem ještě nadvakrát na šití. Ale tak co, aspoň jsem měl konkrétní věc, o kterou se strachovat, a poté mít radost, když se konečně zahojila a já mohl znovu pomalu dělat úkony, které vyžadují srostlé břišní svalstvo.

Chemo

Paní doktorka na Hematologii byla mladá, milá a velmi pečlivá – hned jsem měl pocit, že budu v dobrých rukou. Celkem jsem prošel 8 cykly, po 3 týdnech. Většina byla ambulantně, že jsem ráno přišel, dostal jsem nakapáno, a odpoledne odešel domů. Většinou to trvalo asi 3hodiny a vše probíhá přes kapačku. Při aplikaci jste unavení, otupělí, ale nic horšího. Chemoterapie je vlastně něco jako ultra silná antibiotika, které napadají všechny buňky, které se rychle množí. Takže kromě nádorových buněk také vlasy a chloupky, chuťové buňky v puse, žaludeční stěnu, a celkově reproduktivní orgány a močové cesty. Vlasy a vous mi razantně prořídly, ale nikdy úplně nevypadaly! Lucky boy!

A co se týče pocitu po chemošce, je to taková plazivá drogová kocovina. Netrefí vás to hned při / po podání, ale většinou druhý den a trvá to tak týden. Hlavní je nevolnost, únava, zmatení, otupělost, dezorientace, změna chutí a pachů. Někdy jste zhruba ready za dva dny, někdy se dáváte do kupy přes týden. Cítíte jako by se vám rozkládalo tělo, jako by vám povolovaly šrouby, které to tělo nějak drží dohromady. Za celou chemošku jsem však zvracel jen jednou a celkově to čekal ještě horší.

A poté po tom týdnu hned po 2 týdny vcelku normálního stavu, kdy jsem hodně chodil na procházky a protahoval se, a poté začal pomalu posilovat, ale jemně samozřejmě. Obscese s lezením velmi pomohla s motivací a i když jsem byl zrovna ještě zničen, tak jsem vždy aspoň mohl viset na gymnastických kruzích, které mám nainstalované doma. Vždy šlo udělat aspoň něco málo pohybového a to bylo velmi důležité. Vždy šlo aspoň projít ulicí ke kostelu a zpátky. A každý den šlo dojít o ulici dál. Každý den šlo viset s menší vahou v nohách, až jsem opět zvládl viset zcela bez podpory nohou, a mohl začít s odlehčeným shybem. Zvládnout shyb podhmatem už byla úplná extáze, která uklidnila strach, že úplně ztratím těžce vytrénovanou lezeckou sílu a odolnost šlach.

Vytváření si každodenních fitness mini-cílů, bez toho aniž bych se trestal za to, když to nezvládnu, bylo pro mou rekonvalescenci klíčové, z-hoven-vyhrabávající. A po nějakém třetím, čtrvtém cyklu to bylo snazší a snazší, ale pak vždy přišel nějaký cyklus, který byl o dost horší a vše zas rozsekal, ale pak jsem se zas krůček po krůčku dohrabal k delším procházkám a shybům. A dokonce se pak uprostřed léčby dostal ven do Divoké šárky, kde jsme lezli na opravdových skalách a to byl nádherný den / pocit.

Již po třetí chemoterapii jsem šel na PET/CT scan a ten potvrdil regresi tumoru, o několik centimetrů! Původně byl tumor velikosti mužské pěsti, takže bylo z čeho ubírat. To byl asi nejvýznamější výsledek jakéhokoli testu – potvrzení, že léčba zabírá. Po šesté chemošce jsem šel na další, a opět došlo k razantnímu zmenšení tumoru. Byla to jízda, ale chybět mi nepudeš.

Sdělení okolí

Co se týče sdělení okolí, tak jsem nějak už od začátku věděl, že to určitě nechci oznamovat širšímu kruhu přátel, že to řeknu jen těm nejblížším, se kterými jsem v téměř každodenním, tak by to stejně bylo nevyhnutelné jim to říct. A věřejné prohlášení poustnu až bude hotovo. Věděl jsem, že to je jen otázka času, výborné šance jsou jasné, teď jen odtrpět léčbu, a jde se dál. A chtěl jsem něco sepsat, páč jsem tušil, že lidi budou mít hodně dotazů.

Všechno to je stejně v hlavě

Život je loterie tragédií, takže klíčové neni doufat, že tragédie nepřijde, ale tak nějak počítat s tím, že něco přijde, ale vědět pevně a sebevědomě, že vy to překonáte. A pokud zrovna neřešíte tragedii, tak si užívat každé maličkosti. A ono to jde i v průběhu tragédie. Tyjo dneska se jim to nemocniční jídlo nečekaně povedlo, wow. Tyjo a ta nemocniční nastavitelná postel s ovladačem je cool, to chci doma. Konečně se cejtim dost dobře na delší procházku a jooo moje oblíbená lavička je volná a dycky když jsem kolem ní prošel předtím, vytížený spěchající a polo-vyhořelý z práce, tak jsem nikdy neměl čas si sednout v parku a jen… být.